Kdo z nás by neznal ten svíravý pocit v žaludku, když stojíme před něčím novým, velkým, nebo prostě jen trochu děsivým? To je strach – to je slovo, které známe všichni. A také emoce, která nás provází celým životem. Právě strach je často tou neviditelnou bariérou, která nám brání jít si za svými sny – ať už je to změna práce, rozjezd vlastního podnikání, nebo třeba jen oslovení někoho nového.
Možná jste si někdy představovali, čeho byste litovali na smrtelné posteli. A často je to litování toho, že jsme nechali názory druhých a naše vlastní strachy, aby rozhodovaly za nás. Tento článek je tu od toho, abychom společně strachu lépe porozuměli, zjistili, kdy je naším přítelem a kdy spíše sabotérem a hlavně – jak s ním pracovat, aby nás neparalyzoval, ale naopak posouval vpřed.
Co se to v nás vlastně děje, když se bojíme? Proto je tu dnešní malá exkurze do naší mysli. Abychom mohli se strachem lépe pracovat, pojďme se nejprve podívat, co to vlastně je.
Představte si naše prapředky v divočině – strach je varoval před šavlozubým tygrem a pomohl jim rychle utéct nebo bojovat. Tento mechanismus máme v sobě hluboce zakořeněný. V našem mozku existuje oblast zvaná Amygdala, takové malé poplašné centrum. Když Amygdala vycítí potenciální hrozbu, spustí poplach. To vede k řadě fyziologických reakcí: srdce začne bít rychleji, svaly se napnou, dýchání se zrychlí – tělo se připravuje na akci „bojuj nebo uteč“. Tento systém nám v minulosti doslova zachraňoval život.
Problém je, že to, co nám kdysi pomáhalo přežít fyzické nebezpečí, nás dnes může limitovat v situacích, které nás fyzicky neohrožují. Náš mozek totiž někdy nerozlišuje mezi reálnou hrozbou (jako ten šavlozubý tygr) a hrozbou psychologickou nebo sociální (jako je prezentace před kolegy, strach z odmítnutí nebo obava, co si o nás pomyslí ostatní). Reakce těla může být podobně intenzivní.
Studie dokonce ukazují, že až 40 % věcí, kterých se obáváme, se ale ve skutečnosti nikdy nestane.
Je také dobré rozlišovat mezi strachem a úzkostí. Strach je obvykle reakcí na konkrétní, přítomné nebezpečí – třeba když na vás na přechodu vyjede auto. Úzkost je často neurčitější, je to spíše napjaté očekávání něčeho negativního v budoucnu, takový ten „knedlík v krku“ před důležitou zkouškou nebo nejistota ohledně nového projektu.
Zatímco strach nás mobilizuje k okamžité reakci na jasnou hrozbu, úzkost může být vleklejší a méně konkrétní, což ztěžuje její zvládání. Pochopení tohoto rozdílu nám může pomoct lépe identifikovat, co prožíváme a zvolit vhodnější strategii. Některé naše strachy jsou racionální – chrání nás před skutečným nebezpečím (např. strach sahat na rozpálená kamna). Mnohé jsou ale iracionální, tedy neúměrné reálnému riziku. Právě tyto iracionální strachy nám často brání v osobním růstu.
Komfortní zóna – naše útulné vězení
Každý z nás má svou komfortní zónu. Je to ten náš známý rybníček, psychologický prostor, kde se cítíme bezpečně, protože všechno známe, máme věci pod kontrolou a víme, co očekávat. Není na ní nic špatného, potřebujeme ji k odpočinku, regeneraci a efektivnímu zvládání rutinních úkolů s minimálním stresem.
Problém nastává, když v tomto útulném pokojíčku zůstaneme příliš dlouho. Může se z něj stát tak trochu vězení, které nám brání objevovat svět venku, učit se nové věci a růst. Dlouhodobé setrvávání v komfortní zóně může vést ke stagnaci, nevyužitému potenciálu a dokonce i k tomu, že se naše schopnost čelit změnám a novým situacím snižuje.
Paradoxně se pak může i naše komfortní zóna začít zmenšovat – věci, které nám dříve nedělaly problém, se mohou stát obtížnějšími.
Naopak, všechny ty poklady, o kterých sníme – nová práce, lepší vztahy, úspěšné podnikání, osobní naplnění – leží právě za hranicemi naší současné komfortní zóny. A když se odvážíme vykročit ven, téměř vždy narazíme na strach. Je to jako takový hlídač, který křičí: „Pozor, kámo! Vrať se zpátky, tady je bezpečno!“ Tento strach je přirozenou reakcí na opuštění známého prostředí.
Zajímavé je, že trocha toho napětí, které při opouštění komfortní zóny zažíváme, může být i prospěšná. Podle tzv. Yerkes-Dodsonova zákona optimální míra „stresu“ či „výzvy“ vede k lepšímu výkonu. Příliš málo stimulace hluboko v komfortní zóně vede k nudě a nízkému výkonu, zatímco příliš mnoho stresu daleko za hranicí zvládnutelného může vést k úzkosti a paralýze.
Klíčem je tedy najít tu správnou míru výzvy, která nás posouvá vpřed. A co je skvělé – s každým úspěšným krokem mimo komfortní zónu se tato zóna rozšiřuje. To, co bylo dříve děsivé, se postupně stává novým normálem.
Klíč k odemčení vašeho potenciálu, jak vyzrát na strach
Dobrá zpráva je, že se strachem se dá pracovat. Není to nepřemožitelný obr, i když se tak někdy tváří. Pojďme se podívat na pár osvědčených postupů, které nám pomohou strach nejen zvládnout, ale dokonce ho využít pro náš osobní růst a seberozvoj.
Změňte scénář ve své hlavě – síla pozitivního očekávání
Když máme strach, naše mysl má tendenci malovat ty nejčernější scénáře a čerta na zeď. „Co když to nevyjde? Co když se ztrapním? Co když o všechno přijdu?“
Znáte to? Místo toho, abychom se utápěli v katastrofických představách, můžeme zkusit techniku zvanou kognitivní přerámování. Jde o to vědomě změnit pohled na věc. Zeptejte se sami sebe:
Ano, jak negativní, tak pozitivní scénáře jsou zatím jen iluze možného. Ale pokud se soustředíme na to pozitivní, dodá nám to energii, motivaci a odhodlání jít do akce. Z negativní emoce často děláme špatná rozhodnutí, zatímco z pocitu naděje a odhodlání se rodí konstruktivní kroky.
Metoda malých krůčků
I cesta na Everest začíná prvním krokem. Velké cíle a změny mohou působit děsivě. Pokud se bojíte například veřejného vystupování, nemusíte hned přednášet před tisícovým publikem. Začněte tím, že si svou řeč zkusíte říct před zrcadlem, pak před dobrým kamarádem, pak před malou skupinkou kolegů.
Tento princip malých, zvládnutelných kroků, známý také jako behaviorální aktivace nebo postupná expozice, je neuvěřitelně účinný. Každý malý úspěch posiluje naše sebevědomí a postupně rozšiřuje naši komfortní zónu. To, co se zdálo náročné, se časem stane jednodušší.
Pamatujte, že i malé, pravidelné kroky vedou k velkým výsledkům.
Síla akce – prostě to udělejte – odvaha přichází s činem
Často čekáme na ten „správný okamžik“ nebo až se budeme cítit dostatečně odvážní. Ale ten pocit se málokdy dostaví sám od sebe. Odvaha totiž není absence strachu. Odvaha je akce navzdory strachu. Jakmile uděláme první krok, často zjistíme, že to není tak hrozné, jak jsme si představovali.
Strach je největší před prvním krokem, kdy máme nulové zkušenosti. S každou další akcí a zkušeností strach slábne a naše sebedůvěra roste. I mnoho úspěšných lidí, jako například Arianna Huffington, která čelila desítkám odmítnutí, než uspěla s projektem The Huffington Post, nebo Sara Blakely, zakladatelka Spanxu, obě dámy musely překonat obrovský strach z neúspěchu. Jejich příběhy ukazují, že akce je klíčem.
Tyto strategie se navíc vzájemně podporují. Když si v hlavě přerámujete situaci pozitivněji, snáze uděláte první malý krok. Úspěch z tohoto malého kroku vám dodá sebedůvěru a potvrdí, že váš pozitivní scénář je možný, což vás povzbudí k další, odvážnější akci. Opakovaným vystavováním se situaci, které jsme se dříve báli, si vůči ní budujeme jakousi „imunitu“ – strach se zmenšuje a situace se stává normálnější.
Pro mnoho z nás, ať už zaměstnanců nebo podnikatelů, jsou velkou překážkou strach z neúspěchu nebo tzv. syndrom podvodníka (pocit, že si úspěch nezasloužíme a brzy nás „odhalí“). Průzkumy ukazují, že strach z neúspěchu odrazuje téměř polovinu lidí od zahájení podnikání a syndromem podvodníka si v životě projde až 70 % dospělých. I na tyto specifické strachy platí výše uvedené principy.
Strach jako váš kompas – naučte se mu rozumět, ne se ho bát
Co kdybychom změnili náš pohled na strach? Co když ten pocit sevření neznamená nutně „Stop!“, ale spíše „Pozor, tady se děje něco důležitého, tady máš šanci růst!“?
Když se naučíme strach vnímat jako signál, že opouštíme komfortní zónu a vstupujeme do prostoru pro rozvoj, může se z nepřítele stát starostlivý rádce. Představte si ho jako tu vaši tetu, co se o vás pořád bojí a říká „Dávej pozor!“. Vy ji vyslechnete, poděkujete za starost, ale pak stejně uděláte to, co považujete za správné, jen jste možná o něco obezřetnější.
Cílem není strach úplně eliminovat – to ani nejde a nebylo by to ani žádoucí, protože určitá míra strachu je zdravá a ochranná. Cílem je nenechat se jím ovládat a paralyzovat. Každé překonání malého strachu je jako posilování svalu vaší psychické odolnosti – schopnosti čelit výzvám, adaptovat se a odrazit se od neúspěchů.
V dnešní rychle se měnící době plné výzev spojených například s novými technologiemi jako je umělá inteligence nebo sociální sítě, je schopnost pracovat se strachem a budovat si vnitřní odolnost stále důležitější.
Strach je normální součástí našich životů. Ale nemusí nás definovat ani omezovat. Jak jsme si ukázali, máme k dispozici nástroje a strategie, jak s ním efektivně pracovat. Pamatujte, že skutečný život, růst a naplnění se často odehrávají právě za hranicemi naší komfortní zóny.
Tak jaký malý (nebo větší) krok uděláte ještě dnes nebo tento týden, abyste se postavili svému strachu a přiblížili se tomu, po čem toužíte? Nenechte strach, aby psal scénář vašeho života. Vezměte pero do vlastních rukou! A pokud hledáte další inspiraci na cestě osobního růstu, podnikání nebo efektivity, přelouskejte celý náš magazín a vzdělávání.
