Startuju podnikání kolem umělé inteligence, digitálních technologií, osobní produktivity, longevity a aktivního životního stylu pro high-agency lidi. Projekt DIGIZÍN, od nuly ve všech směrech — bez publika, bez klientů, bez produktu, bez ceníku. Mám úvodní runway na pár měsíců, kdy to musí generovat peníze, kapacitu šest hodin soustředěné práce denně a pětadvacet let obchodní praxe za zády.
První tři dny jsem strávil tím, že jsem si psal jen dokument o sobě a svých cílech. Ne, není to tak absurdní, jak to zní. Chvilku vydržte, ono to bude horší. A na konci z toho vypadne pravidlo, které se dá použít, i když jste na startu byli před rokem.
Den první, až den třetí – ve zkratce
Chci fungovat a podnikat AI driven. Aby to dávalo smysl, musí AI vědět, s kým mluví — jinak dostanu radu pro obecného člověka a strávím dvacet minut přepisováním do reality. Kontext šetří čas. To není teorie, to jsem si ověřil hned první den.
Takže: napsat si osobní kontext. Kdo jsem, co umím, kolik mám reálně hodin, kde jsou hranice, které neposouvám.
Ta úvaha je správná. Přesně proto ta past funguje. Nejlíp se zacyklíte na věci, která dává smysl.
Osmnáct sekcí. Identita, příběh, zdraví, kapacita, dovednosti, mezery, cíle, limity. Pak druhý dokument pro projekt DIGIZÍN, protože přece nebudu míchat osobní věci s obchodními.
Druhý den jsem zjistil, že se ty dva dokumenty na několika místech překrývají. Moje rezerva je zároveň runway projektu. Mých šest hodin denně je zároveň kapacita firmy.
Tak jsem vyrobil tabulku vlastnictví informací. Pak klasifikaci citlivosti dat — co je veřejné, co interní, co citlivé. Pro dokument, který čte člověk a zároveň AI. Pak štítky platnosti u čísel. Pak identifikátory sekcí. Pak křížové odkazy. Pak changelog. Changelog dokumentu, který kromě mě nikdo nečte.
A nakonec pravidlo, že prázdná sekce se nikdy nemaže, aby bylo vidět, co jsem ještě nedoplnil. Tedy: systém pro evidenci toho, co jsem nestihl napsat do systému, který jsem si vyrobil, abych mohl konečně začít pracovat.
Třetí den mi došlo, že se ty dva dokumenty rozcházejí. Stejné číslo na dvou místech, jedno aktualizované, druhé ne. Tak jsem je sloučil do jednoho. Byl to správný krok a dodnes si za tím stojím. Jen stojí za zmínku, že jsem tím vyřešil problém, který v pondělí ještě neexistoval, protože jsem si ho v úterý vyrobil sám.
Verze 3.0 za tři dny. To je jedna major verze denně. Kdybych stejným tempem vydával software, jsem za rok na verzi tři sta šedesát pět a někdo mi nabízí investici.
Výstup za 3 dny práce:
- Výstup: 2 md textové dokumenty.
- Oslovení klientů: nula.
- Publikovaný obsah: nula.
- Klienti: nula. Ceník: neexistuje.
Pak přišla rada z YouTube, ať to celé smažu
V tu chvíli jsem narazil na tezi, kterou pustil do světa Boris Cherny — člověk, který v Anthropic vede Claude Code. Ta rada zní zhruba takhle: až vyjde nový model, smažte svoje skilly, CLAUDE.md kontext a jednotlivé konfigurace a zjistěte, jestli se model neobejde bez nich.
V českém prostředí to rozebíral Filip Oborník, ve svém podcastu Coffee Break s Filipem, dostupný na YouTube. Doslovnému mazání sám nefandí, ale samotnou úvahu považuje za užitečnou — a to je zhruba i moje pozice.
Ta rada původně míří jinam než na mě. Míří na lidi, kterým se konfigurace nabalila za provozu, ne na někoho, kdo tři dny psal dokument, který ještě nikdy nic nevyprodukoval. Ale postavila mi před oči otázku, kterou jsem si sám nepoložil:
Kolik řádků v mém dokumentu je tam proto, že něco vím? A kolik proto, že jsem si myslel, že to budu potřebovat?
To je jádro téhle věci a stojí za to ho rozebrat pořádně, protože se ukázalo, že řádky v konfiguraci nejsou jeden druh věci. Jsou tři.
Tři vrstvy instrukcí, tři různé osudy
Podívejte se na svůj kontextový dokument, CLAUDE.md nebo libovolný skill a u každé odrážky si položte jednu otázku – odkud tenhle řádek přišel?
První vrstva: ze zkušenosti se sebou nebo s projektem. Kolik mám reálně hodin. Kde jsou tvrdé limity, které neposouvám. Jakou konvenci v projektu používáme a proč. Kterou z několika možných cest má agent zvolit. Tohle je informace, kterou model nemá odkud vzít — nezná vaši doménu, vašeho klienta ani důvody vašich rozhodnutí. Silnější a novější AI model na tom nezmění nic. Tahle vrstva nezastarává.
Druhá vrstva: ze selhání modelu. Agent něco udělal špatně, vy jste zakleli a dopsali řádek: „tohle už nikdy takhle nedělej“. Tahle vrstva nenese informaci o vás, ale o modelu — konkrétně o tom, kde selhával jeden konkrétní model v jednu konkrétní dobu. Jsou to berličky na nedokonalost, kterou příští generace nemusí mít. Tahle vrstva zastarává s každým vydáním a přesně na ni Cherny z Anthropic míří.
Třetí vrstva: z představy. A tady jsem se našel já. Persona zákazníka, kterou jsem vymyslel u stolu, aniž bych mluvil s jediným zákazníkem. Obsahové pilíře pro obsah, který neexistuje. Klasifikace citlivých dat pro veřejné výstupy, kterých jsem měl v tu chvíli nula. Tahle vrstva nenese informaci o mně ani o modelu, jenom o tom, co jsem si myslel, že budu potřebovat.
A tady je ten rozdíl, kvůli kterému to celé píšu: druhá vrstva zastarala, ale někdy platila, třetí vrstva neplatila nikdy! Jak teda poznat, do které vrstvy řádek patří? Čtyři vodítka, která fungují dost spolehlivě:
Kde ten filtr neplatí
Ne každý zákaz je berlička a tady se dá snadno ublížit.
Některé zákazy nevznikly z toho, že model něco pokazil, ale z toho, že je daná věc nepřípustná bez ohledu na to, jak dobrý model je. Bezpečnostní pravidla, právní požadavky, ochrana citlivých dat, kompatibilita se systémem, na který nemáte vliv, hranice vaší značky. Vypadají jako druhá vrstva, protože jsou formulované zákazově, ale patří do první.
Test na to je jednoduchý: kdyby to model udělal dokonale, ale udělal to, byl by to pořád problém? Pokud ano, nechte to tam.
Jak to prořezat kontext a skilly, aniž to rozbijete
Mazat naslepo a doufat je špatný nápad. Postup, který dává smysl:
- Projděte konfiguraci a přiřaďte každému bloku vrstvu. Podle vodítek výše. Nemažte, jen označte.
- Třetí vrstvu smažte rovnou. Nikdy neplatila, není co ověřovat. Tady se dá získat nejvíc místa nejrychleji.
- Z druhé vrstvy vyřaďte tvrdé požadavky. Bezpečnost, právo, značka, kompatibilita zůstávají.
- Připravte si eval. Sada vstupů, u kterých víte, jak má výstup vypadat, a umíte ho ohodnotit. Stejný princip jako u benchmarků, na kterých se porovnávají modely.
- Změřte současný stav, promažte, změřte znovu. Stejný nebo lepší výsledek znamená, že berlička byla zbytečná. Horší výsledek vrací konkrétní pravidlo zpět a vy víte proč.
Bez posledních dvou kroků je to hádání. S nimi je to rozhodnutí podložené daty, které se dá zopakovat u každého dalšího modelu.
Pro první vrstvu žádný z těch kroků nedělejte. Ta se neprořezává, ta se doplňuje.
Ještě jedna věc, kterou jsem netušil
Filip Oborník v podcastu upozorňuje na jev, který mi jako nováčkovi vůbec nedošel: stejná instrukce se pod různými modely chová jinak. Nejlíp je to prý vidět na psaní textu. Odladíte skill, který má držet konkrétní tón, jste spokojeni, pak ho pustíte pod jiným modelem a výsledek je jiný. Ne špatný, jen jiný. Ten skill je totiž vyladěný na model, pod kterým vznikal.
Prakticky z toho plyne, že přechod na nový model není jen prořezávání kontextu a skillů, ale i doladění. A u výstupů, kde na přesné podobě záleží, existuje pojistka: agentovi se dá nastavit, s jakým modelem se má volat. Odladěný výstup si tak můžete zamknout na konkrétní model.
Mimochodem, tenhle proces neprobíhá jen ve vašich souborech. Systémové prompty velkých nástrojů se pro novější modely také prořezávají.
Proč je stavění systému tak příjemné
Tady je jádro celé věci a proto to vlastně píšu.
Nejsem prokrastinátor. Prokrastinátor kouká na seriál a ví o tom. Já měl výstupy. Měl jsem verzování, klasifikaci dat a changelog. Vypadalo to jako práce, znělo to jako práce a upřímně to i dalo zabrat.
Stavění systému má všechny vnější znaky dobré práce. Je měřitelné, přibývají sekce. Je úhledné. Postupuje dopředu. Dá se u toho poslouchat podcast a mít pocit, že člověk buduje firmu.
A hlavně: nikdo vás při něm neodmítne.
Zavolat bývalému kolegovi a říct si o peníze za dva dny školení má přesně opačné vlastnosti. Na druhé straně je člověk, který může říct ne. Nebo hůř, může říct „pošli nabídku“ a pak se tři týdny neozvat.
Mám za sebou pětadvacet let v obchodě. Vím naprosto přesně, které z těch dvou činností jsem se tři dny vyhýbal. Zvládl jsem se vyhýbat obchodu tím, že jsem si stavěl infrastrukturu na podporu obchodu. To má úroveň.
A ta třetí vrstva instrukcí je přesně otisk tohohle. Nevznikla z lenosti. Vznikla z toho, že psát o zákazníkovi je pohodlnější, než mu volat.
Nevyhodil jsem to. To by byl druhý extrém a stejně hloupý
Nevyhodil jsem to. To by byl druhý extrém a stejně hloupý — trojdenní práci zahodit jenom proto, že mě mrzí, že trvala tři dny. Architektura se staví jednou a teď ji mám hotovou.
Ale platí jednoduché pravidlo, které bych si přál slyšet v pondělí ráno: zhruba dvě strany textu udělají osmdesát procent práce. Kdo jsem, kolik mám hodin, kde jsou tvrdé limity, jaká jsou moje čísla a jak chci od AI odpovědi. To se dá napsat za jedno odpoledne. Je to čistě první vrstva a nic víc na začátku nepotřebujete.
Zbytek se nezjišťuje přemýšlením, ale kontaktem s trhem s lidmi. A doplní se sám, jako vedlejší produkt skutečné práce. Po prvním obchodním hovoru tři řádky. Po první nabídce cena. Po prvním workshopu hotový postup, který jde prodat znovu.
Pokus-omyl u stolu je drahý. Pokus-omyl s trhem je metoda. Celé tři dny jsem si to pletl.
A ještě jedna věta, kterou si píšu na monitor: postavil jsem si nástroj na násobení kapacity, kterou jsem nepoužil. Násobit nulu můžete jakkoli šikovně, pořád vám vyjde nula.
Proč to publikuju?
Protože jsem si řekl, že se budu učit veřejně. To znamená i tohle — ne jenom ty případy, kde to vyšlo a já v nich vypadám prozíravě, jako frajer.
A taky mám podezření, že tohle právě teď čte někdo, kdo má otevřený Notion, Google dokumenty, nebo třeba Word, čtrnáct šablon v záložkách a nula odeslaných e-mailů, nula kontaktovaných lidí, nula skutečného progressu.
Rozumíme si? Kolik řádků ve vašem kontextu je třetí vrstva a kdy jste ji naposledy k něčemu použili?